Je to celkem běžná situace: sedíme u stolu, pochutnáváme si na vydatném obědě, když najednou – říhnutí. Obyčejný fyziologický projev, který velmi dobře znají už i ti nejmenší. Pokud se však opakuje příliš často, na nevhodných místech nebo bez jasného spouštěče, může začít ovlivňovat komfort, sebevědomí i celkové trávení.
Co se skrývá za říhnutím
Říhání – nebo odborně eruktace – je způsob, jakým se naše tělo zbavuje nadbytečného vzduchu, který jsme spolykali. Ten se dostává do žaludku spolu s jídlem, nápoji či dokonce během mluvení. Obvykle se uvolní nepozorovaně. Ale pokud se to děje často, hlasitě a hlavně bez zjevné příčiny, něco není zcela v pořádku.
Přitom nejde jen o společenskou nepříjemnost. Nadměrné říhání může být také signálem, že trávicí systém něco dráždí, něco mu chybí nebo naopak – něčeho je v něm příliš. A někdy je to jednoduše jen zvyk, který si neuvědomujeme.
Proč říháme?
Říhání vzniká zejména tehdy, když se do žaludku dostane vzduch. Může se to stát během jídla, pití, žvýkání žvýkačky nebo pití skrz brčko. Významnou roli hraje také způsob, jakým jíme – hltavě, rychle, s mluvením při jídle. Tímto způsobem se vzduch dostane tam, kam by nemusel.
Plynatost však může vzniknout i v samotném trávicím traktu, zejména pokud se v něm zdržují potraviny, které podporují fermentaci – jako například luštěniny, brokolice, zelí či sycené nápoje. Ty mohou vytvářet oxid uhličitý, který si pak hledá cestu ven.
V některých případech však může být časté říhání spojeno se zdravotními problémy, které už vyžadují odbornou pozornost – jako reflux, gastritida, helikobakterová infekce či dokonce úzkostné poruchy, které vedou k častějšímu polykání vzduchu.
Depositphotos
Můžeme říhání ovlivnit?
Ve většině případů ano. Pomáhá, když se zaměříme na rytmus jídla – jíst pomaleji, důkladně žvýkat a vyhnout se rozhovorům s plnými ústy (což, přiznejme si, zvládáme asi jen v neděli u svíčkové). Také je dobré omezit příjem sycených nápojů, žvýkaček a sladkostí, které zvyšují tvorbu plynů.
Někdy pomáhá i vynechání potravin, které způsobují kvašení – každé tělo si je definuje trochu jinak, proto je dobré vést si pár dní jednoduchý stravovací deník.
Pokud říhání doprovází pálení žáhy, pocit plnosti, bolesti nebo tlak na hrudi, měli bychom zvážit konzultaci s lékařem. Může jít o příznak refluxní choroby jícnu nebo jiného trávicího onemocnění.
Zajímavostí je také to, že psychika má při říhání mnohem větší roli, než bychom si mysleli. Chronický stres, úzkost nebo napětí dokážou způsobit zvýšený příjem vzduchu (tzv. aerofagii) bez toho, abychom si to uvědomovali. Říhání se tehdy stává jakýmsi nevědomým ventilem.
Mýty a polopravdy o říhání, kterým stále věříme
Říhání má ve společnosti zvláštní postavení – všichni ho známe, ale málo o něm víme. I proto kolem něj koluje několik mýtů, které se tváří jako pravda, ale realita je často někde jinde. Například: pokud někdo často říhá, neznamená to automaticky, že má „zdravé trávení“.
Častěji to znamená, že někde v procesu – ať už při jídle, nebo trávení – vzniká nadbytek vzduchu. Také není pravda, že každé říhání je způsobeno tím, co jsme snědli. Často je viníkem i samotný způsob jídla – rychlost, stres, polykání vzduchu.
A pak je tu ještě iluze, že je úplně normální říhat několikrát za hodinu – pro někoho možná ano, ale pokud je to pravidlem, může jít o signál, že něco v těle nefunguje ideálně. A co je nejzábavnější? Mnoho lidí si ani neuvědomuje, že říhají – dokud je na to neupozorní někdo jiný.
Kdy se z říhání stává problém?
Každý organismus má svou míru "vzduchové tolerance". Někdo říhne jednou denně a jiný pětkrát po každém jídle. To samo o sobě ještě nemusí být důvodem k obavám. Problém nastává, pokud je říhání:
- časté, bez ohledu na jídlo nebo pití,
- doprovázené bolestí, kyselou nebo hořkou chutí v ústech,
- spojené se ztrátou chuti k jídlu nebo úbytkem hmotnosti.
Tehdy je na místě vyhledat odborné vyšetření – i proto, že správnou diagnostikou se dá odhalit například infekce bakterií Helicobacter pylori, která patří k častým viníkům při chronických žaludečních potížích.
A co když si jen chceme oddechnout?
Pravda je, že někdy si naše tělo jednoduše potřebuje ulevit. Říhání může být zcela přirozenou reakcí – zejména po sytém jídle, sladké limonádě či po nahltání se ve spěchu. Je důležité rozlišovat, zda jde o izolovaný jev nebo o něco, co se děje pravidelně, vadí nám to a snižuje kvalitu života.
Pokud patříme k těm, kterým se říhání stává součástí každodennosti, můžeme zkusit zařadit do denního režimu i mírné pohybové aktivity – procházky po jídle, cvičení na podporu trávení nebo techniky hlubokého dýchání. Tělo si díky nim často samo najde rovnováhu.
Nápoje, které říhání podporují
To, co pijeme, má obrovský vliv na to, kolik vzduchu se v našem žaludku „probouzí k životu“. Sycené nápoje jsou v tomto směru první podezřelí – vše od limonád přes energetické drinky až po pivo. Zejména, pokud je pijeme rychle nebo k jídlu. Oxid uhličitý, kterým jsou sycené, se sice postará o osvěžující efekt, ale v žaludku může způsobit doslova plynovou párty. Pokud se k tomu přidají i sladidla, která ne každý dobře snáší, nebo kofein, který stimuluje trávicí trakt, výsledek je jasný.
Na druhé straně, pokud hledáme něco, co náš žaludek potěší více, vhodnou volbou jsou bylinné čaje (například máta, fenykl či heřmánek), čistá voda bez bublinek nebo jemné vývary.
Říhnutí jako pochvala
I když dnes říhání ve společnosti vyvolává převážně rozpaky, nebylo to tak vždy a všude. V některých kulturách, zejména v částech Asie nebo na Blízkém východě, se říhnutí po jídle považovalo za akt díků a respektu vůči hostiteli.
Bylo to neverbální „děkuji, chutnalo mi“, které vyjadřovalo spokojenost s pohoštěním. V našich končinách by sice takový projev nadšení vyvolal asi jen rozpačité úsměvy (nebo pozdvižené obočí při nedělní polévce), ale ukazuje to, že kulturní kontext má obrovský vliv na to, co vnímáme jako slušné a co jako trapné. Někdy se tělo jednoduše poděkuje po svém.
Když říhání zaskočí i společnost – jak to řešit s grácií
I ten nejzdvořilejší člověk někdy nečekaně „ozvučí“ svou trávicí pohodu. Ve společnosti to sice zní trochu dramaticky, ale existují způsoby, jak situaci zvládnout s humorem i důstojností. Nejjednodušší je říci stručné „omlouvám se“ nebo „pardon“ a pokračovat v rozhovoru, jako by se nic nestalo.
Většina lidí to ocení více než teatrální omluvu nebo rozpaky. Důležité je nezamlžovat, nepřenášet vinu na židli či okolní nábytek (ano, i to se stává), ale přiznat si – v rámci lidskosti – že naše tělo má také hlas.
Pokud máme pocit, že se to děje častěji, není na škodu předem upozornit blízké, že máme období trávicí opery. A pokud nás to trápí i mimo společenské situace, je to jasný signál, že je třeba zjistit, proč ten náš žaludek tak rád mluví.
A možná pomůže i trochu humoru. Protože, přiznejme si – každý z nás už někdy říhnul ve špatné chvíli. Někdy v tichu, v němž to zaznělo jako gong. Nebo během videohovoru, když jsme si mysleli, že máme vypnutý mikrofon. A právě to z nás dělá lidi – s dobrým trávením, občas s hlasitějším výdechem.
Zdroj úvodnej fotky: Freepik.com
