Vzpomínáte si, když vám bylo osm? Počítali jste dny do narozenin jako do Vánoc. Spali jste s předstíranou trpělivostí, v koutku duše doufali, že vám někdo koupí přesně to LEGO, které jste obcházeli v obchodě už měsíc. A pak to přišlo – dort, balónky, dárky, kamarádi, žádný stres. Jen čisté nadšení.
A najednou... nějak jste vyrostli.
Najednou jsou tu narozeniny a vy ráno otevřete oči, podíváte se do zrcadla a první, co vás napadne, není „Hurá, mám svátek!“, ale spíš: „Aha. Nová vráska. A možná i dvě.“ Co se mezi tím dětstvím a dospělostí pokazilo?
Čas běží. A my ho slyšíme
Narozeniny jsou každoroční připomínkou toho, že čas plyne. Rychle. A neúprosně. Najednou místo „už budu mít deset!“ slyšíme jen „to už mám třicet?“, „kdy jsem překročil čtyřicítku?“ nebo, ještě hůř, „kolikže má ta herečka? Aha. Méně než já.“
Není to jen o věku, ale i o očekáváních, která jsme měli, když jsme byli mladší. Mysleli jsme si, že do třicítky budeme „vědět, co děláme“. Místo toho hledáme nabíječku do telefonu už druhý den a přemýšlíme, zda si večer dáme polévku nebo Netflix.
Porovnávání se s druhými – největší zabiják radosti
Sociální sítě tomu vůbec nepomáhají. Vidíte, jak někdo slaví narozeniny na pláži v Thajsku, s konfetami, západem slunce a dokonalým dortem od cukrářky, kterou sledujete už rok. Vy jste si dnes stěží zapálili svíčku na croissantu, a když jste chtěli zazpívat „Happy Birthday“, pes utekl pod postel.
Porovnávání se s druhými může být nebezpečné – zejména pokud máte pocit, že „jste ještě stále tam, kde jste byli minulý rok“. Nebo že jiní to celé zvládají lépe. Ve skutečnosti... nezvládají. Jen to umí lépe zabalit do příběhů.
Freepik
Narozeniny jako společenský tlak
Někteří z nás nemají rádi narozeniny, protože jsou spojeny se společenským očekáváním. Máme si zorganizovat oslavu. Zavolat lidi. Těšit se. Být vděční. Být šťastní. Protože „máme svátek!“
Ale co když se právě necítíme oslavně? Co když máme jen obyčejný den, možná trochu melancholický, možná více přemýšlíme? Co když jen nechceme kolem sebe ruch, otázky, co si přejeme k narozeninám, když sami nevíme, co by nám udělalo radost?
Někteří lidé jsou introverti. Jiní mají za sebou těžký rok. Další nemají potřebu oslavovat cokoliv, co nepřišlo s vlastním přičiněním. A narozeniny? No… ty si nevybíráme.
Ztráta jednoduchosti
Děti se na narozeniny těší, protože jejich svět je jednodušší. Všechno je o „teď“. O dortu, dárku, zábavě. Dospělost přináší otázky typu: „Měl bych už mít hypotéku? Děti? Kariéru? Svaly?“ A právě narozeniny jsou takovým malým deadline-em, který nás nutí přemýšlet, kde jsme... a kde bychom chtěli být.
A to může být těžké. Možná i trochu smutné. Ne proto, že se nám nedaří, ale proto, že jsme zapomněli, jak oslavovat jen tak. Bez podmínek.
Prázdné židle
Narozeniny jsou krásné, ale umí i bolet. Připomínají nám, kdo už tu není. Kdo by nám kdysi zavolal jako první. Kdo by nám upekl koláč, i když trochu připekl. Čím jsme starší, tím více lidí v našem životě odchází. A najednou ty narozeniny nejsou jen o tom, co přibylo, ale také o tom, co chybí.
A i když máme kolem sebe skvělé lidi, v ten den můžeme pociťovat malé tiché smutky, které se těžko vysvětlují, ale o to hůře ignorují.
Nechci být středem pozornosti
Existuje i tišší důvod, který často nikdo neřekne nahlas: ne každý touží po pozornosti. Ne každému je příjemné, když mu třicet lidí píše najednou „všechno nejlepší“ ve stejných větách, na které je třeba odpovědět dalšími třiceti „děkuji krásně“. Někteří se cítí, jako by museli nosit masku vděčnosti, i když by si nejraději vypnuli mobil a šli na procházku sami.
Ne proto, že by si nevážili lidí – ale proto, že ten druh pozornosti, který přichází s narozeninami, je unavující. Je to divadlo, které nehraje vaše duše. A hrát roli hlavní hvězdy, když se necítíte ani jako šepták v zákulisí, umí být... vyčerpávající.
Offline prázdnota
Narozeniny na sociálních sítích jsou zvláštní druh reality. Na obrazovce vám bliká dvacet notifikací. Ale když mobil odložíte... najednou je ticho. To zvláštní ticho, které bolí. Jako když zjistíte, že mnoho lidí na vás myslí – jen digitálně. Offline prostor zůstává prázdný. A to může vyvolat ještě větší pocit osamělosti než úplná absence pozdravů.
Jsme v kontaktu, ale často ne ve spojení. A narozeniny tuto mezeru velmi citlivě odhalí.
Co s tím, pokud neradi oslavujeme narozeniny
Je úplně v pořádku nemít rád narozeniny. Nejste nevděční. Nejste divní. Nejste „ten divný“. Jste člověk. A narozeniny jsou jen datum. Důležitý? Možná. Ale ne jediný den v roce, který vás definuje. Někdy pomáhá oslavovat po svém. Nebo neoslavovat vůbec – a to je také v pořádku.
Jak přežít narozeniny s klidem v duši?
- Nehledejme v nich cirkus. Najděme v nich sebe.
- Dopřejte si den jen pro sebe. Kino. Dlouhý spánek. Túra. Dobrá večeře.
- Řekněte blízkým, že letos chcete klid, ne párty – budou to respektovat víc, než čekáte.
- Překonejte Facebook a skryjte datum narození – najednou uvidíte, kdo si na vás vzpomene opravdu.
- Napište dopis sami sobě. Ne o věku, ale o tom, co jste zvládli. Možná se sami překvapíte.
- A hlavně: neptejte se, jak byste „měli“ oslavovat. Ptejte se, co vám dělá dobře.
Možná příští rok ten den prožijete jinak. Možná ne. Ale ať už to bude jakkoliv – ať je to vaše. Protože to je ten nejlepší dárek: nežít podle očekávání, ale podle sebe.
Zdroj úvodnej fotky: Freepik
