Možná jste to už zažili. Vyberete si oblečení, ve kterém se cítíte dobře, vyrazíte za přáteli a ještě dříve, než si stihnete sednout, někdo vysloví větu, která ve vás zanechá zvláštní pocit. „Jsi odvážná, že si oblékneš takovou krátkou sukni.“ Možná to řekne kamarádka, kolega nebo příbuzná na rodinné oslavě. Slova, která se tváří mile, jakoby nechtěla ublížit. Ale přesto dokáží hluboce zasáhnout. Možná v tu chvíli jen mávnete rukou, ale když přijdete domů, přistihnete se, jak před zrcadlem přemýšlíte, zda to opravdu bylo vhodné.
Komentáře o vzhledu nás provázejí od dětství. Nejprve posloucháme, že bychom si měli dávat pozor na bříško nebo že nám tričko úplně neladí. V pubertě se poznámky změní na otázky o váze, o délce sukní, o tom, zda bychom si to, nebo ono mohli dovolit.
A v dospělosti pokračují v nových podobách. „Měla by ses o sebe více starat“, „celkem jsi zhubla, konečně vypadáš dobře“ nebo „možná by sis měla odpustit ten koláč“. Podle Americké psychologické asociace (APA) mohou opakované hodnotící poznámky o těle vést k nízkému sebevědomí, narušené tělesné schémě, úzkosti či depresi. A týká se to všech, žen i mužů, bez ohledu na věk či velikost oblečení.
Když nevinně znamená bolestivě
Naše společenské prostředí normalizovalo hodnocení vzhledu do takové míry, že si už neuvědomujeme jeho následky. Komentování vzhledu se často chápe jako běžná výměna názorů, podobná rozhovoru o počasí. Poznámky typu „raději si ten koláč nedávej“ v sobě však nesou jasnou zprávu - naše tělo je něco, co je třeba kontrolovat. Podobně věta, kterou slyšíme i z reklam „kdybyste více cvičili, vypadali byste lépe“, říká, že hodnota člověka se odvíjí od vzhledu a výkonu.
Zdanlivě nenápadné komentáře tak postupně ovlivňují to, jak se cítíme ve svém těle. Často se nás dotknou zejména proto, že přicházejí od lidí, které máme rádi a kterým důvěřujeme. Pokud nám nejbližší opakovaně připomínají, že bychom měli vypadat jinak, je přirozené, že začneme o sobě pochybovat. V mozku se přitom aktivují stejná centra jako při sociálním odmítnutí. A to může mít zásadní vliv na psychické zdraví.
Tento typ poznámek se označuje pojmem body-shaming, což znamená kritické nebo posuzující komentování těla druhého člověka. Nemusí být agresivní ani otevřeně nepříjemné. Často je to jen poznámka, která působí nenápadně a běžně, s odkazem na to, že nic špatného se přece nestalo. Ale přesto může nést silnou zprávu, že naše tělo není dost, není v pořádku, a že bychom měli vypadat jinak.
Vnitřní hlas, který není náš
Pokud člověk podobné narážky poslouchá opakovaně, dokáže je postupně internalizovat. To znamená, že hlas kritika se přesune zvnějšku dovnitř. Přestává být hlasem známé osoby a stává se naším vlastním. Najednou si začneme říkat to, co nám říkali jiní - že si nemůžeme obléci určitý typ oblečení, že si nemůžeme dopřát dezert, že naše tělo nemá hodnotu, pokud se nezmění.
Psychologové upozorňují, že tento proces je jedním z nejčastějších mechanismů vzniku nízkého sebevědomí. Slova druhých se stávají naším osobním příběhem, a to i tehdy, když jsou nepravdivé. Čím častěji se s nimi setkáváme, tím hlouběji se zapisují do našeho vnímání.
Freepik
Jak komentáře o vzhledu ovlivňují zdraví
Dopad komentářů o těle je velmi rozmanitý. Může ovlivnit nejen psychický stav, ale i chování a fyzické zdraví. Jedním z nejčastějších následků je vyhýbání se lékařům. Lidé, kteří jsou terčem hodnocení vzhledu, se vyhýbají preventivním prohlídkám a odkládají léčbu ze strachu, že budou posuzováni jen podle čísla na váze. Mají obavu, že jejich zdravotní problém bude automaticky připisován tělesným proporcím. To vede k pozdním diagnózám a celkově horšímu zdravotnímu stavu.
Dalším možným důsledkem je narušený vztah k jídlu. Komentáře, které směřují na to, co jíme, mohou postupně narušit přirozené vnímání hladu a sytosti. Začneme jíst tajně, přejídáme se při stresu nebo se držíme extrémních diet, abychom unikli kritice. National Eating Disorders Association (NEDA) upozorňuje, že hodnocení vzhledu je jedním z nejčastějších spouštěčů poruch příjmu potravy u mladých žen, ale i mužů.
Dlouhodobé působení podobných komentářů může vést i k úzkosti a depresi. Pocit, že nejsme dost dobří, když se na sebe podíváme do zrcadla, nás dokáže izolovat, oslabovat a obírat o radost. A když se tento pocit stane součástí naší identity, může výrazně ovlivnit kvalitu našich vztahů, kariéru či osobní cíle.
Odkud se vůbec bere potřeba komentovat cizí těla?
Je přirozené ptát se, proč máme tendenci komentovat tělo druhých. Často je to proto, že i my sami jsme byli komentováni. To, co nás naučili v dětství, se přenáší z generace na generaci. Mnozí z nás vyrůstali v prostředí, kde bylo běžné, že rodiče nebo prarodiče hodnotili naše bříško, boky, výšku či tvář. Tehdy se to považovalo za normální. Ale my si tento způsob komunikace neseme i do dospělosti.
Někdy komentujeme druhé proto, že sami nejsme spokojeni se svým tělem. Projekce je běžný obranný mechanismus. Když nedokážeme přijmout sebe, posuzujeme okolí. V jistém smyslu je to pokus o kontrolu. Když se cítíme nejistě, komentování někoho jiného nám může navodit dojem, že máme navrch. Ale jde o iluzi, která nic neřeší.
Proč jsou děti a teenageři obzvlášť zranitelní na komentáře o vzhledu?
Nejcitlivější období ve vztahu k tělu je dospívání. Tělo se mění, hormony kolísají a mladý člověk se hledá. Komentáře o vzhledu proto zasahují mimořádně intenzivně. Podle studií patří poznámky o těle v rodině mezi nejčastější rizikové faktory rozvoje poruch příjmu potravy u dětí a dospívajících. I poznámky, které se dospělým jeví jako neškodné, mohou v mladém člověku vytvořit pocit, že jeho hodnota závisí na vzhledu. Tento pocit si pak nese do dospělosti.
Dospívající jsou navíc intenzivně vystaveni obrazu ideálního těla na sociálních sítích. Porovnávají se s filtrovanou realitou a tlak na dokonalost se zvyšuje. Jedna poznámka od rodiče či kamaráda může být proto spouštěčem laviny sebekritiky. Skutečně záleží na každém slově, které vyslovíme.
Jak komentovat vzhled zdravě
I když … nejlepší je nekomentovat vůbec.
Při kontaktu s lidmi je přirozené, že si všímáme jejich vzhled. Učí nás to společnost, reklama i způsob, jakým jsme vyrůstali. Avšak to, co si všimneme, nemusíme vždy nahlas říct. Nezdravějším a nejcitlivějším přístupem je respektování hranic, které se týkají těla druhého člověka.
V ideálním případě je nejlepší vůbec nekomentovat tělo. Tvar, hmotnost, výška či oblečení nejsou informace, o kterých potřebujeme vést konverzaci. Náš vztah k ostatním se nemusí točit kolem toho, jak vypadají, právě naopak. Nejhlubší spojení vzniká přes to, jací jsou. Když chceme někoho pochválit nebo mu projevit podporu, můžeme se zaměřit na vlastnosti, které jsou nezávislé na vzhledu. To je přístup, který buduje respekt, důvěru a zdravé sebevědomí.
- „Vyzařuješ radost.“
- „Tvůj úsměv mi dnes opravdu zlepšil náladu.“
- „Líbí se mi tvoje energie.“
- „Jsi tak laskavá/ý.“
- „S tebou se člověk cítí příjemně.“
- „Jsi úžasný člověk.“
- „Vážím si, jak ke mně přistupuješ.“
- „Jsi velmi kreativní.“
- „Tvůj humor je neuvěřitelný.“
- „Velmi se mi líbí, jak se vyjadřuješ.“
- „Je radost s tebou trávit čas.“
- „Umíš krásně naslouchat.“
- „Vážím si tvou otevřenost.“
- „Jsi inspirativní osobnost.“
Tato slova jsou důležitá. Neposuzují, nehodnotí, nenastavují laťku, kterou je třeba splnit. Říkají o tom, kým člověk je, ne o tom, jak vypadá. A taková slova umí měnit život.
Další tipy, jak komunikovat citlivě
1. Zaměřte se na povahu, ne na tělo
Místo komentování vzhledu se zkuste soustředit na charakter či chování. Pochválit někoho, že je trpělivý, zábavný, pracovitý či kreativní, má mnohem větší emocionální význam, než říct mu, že zhubnul nebo přibral. Charakter je něco, na čem člověk může skutečně pracovat a co vypovídá o jeho nitru, ne o tom, zda splňuje společenské normy.
2. Oceňte snahu, ne výsledek
Když někdo udělá důležitý krok - například začne více spát, věnovat se sobě, odpočívat či trávit čas s rodinou - můžeme ocenit právě tuto snahu. Místo: „Vypadáš lépe“ zkuste „Musel to být velký krok. Musíš být na sebe hrdá/ý!“ Taková slova podporují vnitřní růst a motivaci, ne honbu za ideálem.
3. Ptejte se, jak se člověk cítí
Někdo může výrazně zhubnout, přijít o váhu ze zdravotních důvodů či procházet náročným obdobím. Automatická pochvala by v takových chvílích mohla zabolet. Proto je vhodnější ptát se na to, jak se člověk má nebo cítí. Tím dáváme prostor pro otevřený rozhovor a zároveň nehodnotíme.
4. Zdržte se komentářů o jídle
Fráze jako „to bys neměl/a jíst“ nebo „to je na tebe moc“ způsobují hanbu a narušují přirozený vztah k jídlu. Pokud už chceme mluvit o jídle, můžeme mluvit o jeho chuti, ne o tom, co by měl nebo neměl někdo jíst.
5. Pokud už komentujete vzhled, ať je to neutrální nebo podporující
Někdy to přijde spontánně. Uvidíme nový účes či jiné barvy v šatníku. V takovém případě je dobré používat formulace, které nehodnotí tělo, ale vyzdvihují výraz nebo styl. „Ta barva ti krásně padne, působíš v ní svěže.“ „Máš zajímavý styl, velmi originální.“
6. Pokud nevíte, raději se zeptejte
Při citlivých situacích je lepší nejprve zjistit, zda je člověk otevřený rozhovoru. „Mohu se zeptat na tvůj účes/oblečení/nápad? Je to v pořádku?“ Dáváme tím najevo respekt a možnost říct ne.
7. Někdy je nejlepší komentář žádný komentář
Je to jednoduché, nemusíme mít názor na všechno, co vidíme. Mlčení může být velmi laskavé. Náš komentář není povinnost. Pokud si nejsme jisti, zda by mohl ublížit, moudřejší krok je jednoduše mlčet.
Freepik
Tipy, jak reagovat, když někdo komentuje vaše tělo
Někdy se ocitneme v situaci, že někdo překročí naše hranice. Zakotvit si předem několik vět, které můžeme použít, nám poskytuje pocit bezpečí. Takové reakce jsou pevné, zdvořilé a ukazují, že si svůj prostor chráníme.
- „Děkuji, ale nechci se bavit o svém těle.“
- „Je mi nepříjemné, když se mluví o mé váze. Můžeme změnit téma?“
- „Mé tělo není téma k diskuzi.“
Malé pravidlo, které může pomoci
Předtím, než něco řeknete vy, zkuste se v mysli zeptat na tři jednoduché otázky:
Je to potřebné?
Je to laskavé?
Je to užitečné?
Pokud odpověď zní ne, je lepší to neříkat.
Zdravý vztah k svému tělu
V posledních letech často slyšíme, že bychom měli své tělo milovat. To však může být pro některé další tlak. Nejsme povinni cítit se krásní stále. Není povinností milovat své tělo každý den. Stačí ho přijímat a dávat mu prostor, aby bylo tím, čím je. Krása není cíl. Je spíše vedlejším produktem spokojenosti a vnitřního klidu. Když přestaneme bojovat s tím, jak vypadáme, můžeme konečně začít žít.
Budování zdravého vztahu k tělu je proces. Nevyžaduje, abychom své tělo milovali každý den bez výjimky. Je v pořádku cítit se občas nejistý nebo nespokojený. Podstatné je nevytvářet si ke svému tělu nepřátelský vztah. Naše tělo si zaslouží respekt i ve dnech, kdy se necítíme dokonale. Díky němu vnímáme svět, setkáváme se s lidmi, prožíváme zážitky a nese nás i tehdy, když jsme na dně.
Dobrý úmysl nestačí. Mnozí lidé věří, že komentáře o vzhledu jsou projevem starostlivosti. Když nám někdo řekne, že přibíráme nebo že bychom se měli více hýbat, myslí to dobře. Jenže dobrý úmysl neospravedlňuje škodlivý dopad. Skutečná starostlivost se nezajímá o to, zda má člověk správné tělo, ale o to, jak se cítí, zda má podporu.
Pro některé je těžké pochopit, že komentář, který je neuráží, může být pro někoho jiného bolestivý. Každý z nás má jinou zkušenost, jinou citlivost a jiný příběh. Možná člověk, kterému poznámku adresujeme, bojuje s poruchou příjmu potravy, zdravotním problémem nebo je v období, kdy se necítí dobře ve vlastní kůži. Slovo, které vyslovíme s úsměvem, může být poslední kapkou, kterou už neunese. Buďme opatrní a laskaví!
Zdroj úvodnej fotky: Freepik
