Poznáme to všechny. Náročný den se skončí, my přicházíme domů s touhou konečně si vydechnout, odložit zátěž a nechat tělo i mysl vypnout. Sedneme si na gauč, pohodlně se opřeme, možná si vezmeme knihu nebo si jen tak procházíme telefon.
Čekáme, že odpočinek přijde automaticky, že stačí přestat konat a úleva se dostaví sama. Ale místo ní přichází ještě větší neklid. Hlava pracuje dál. Myšlenky jsou hlučné a chaotické, tělo zůstává v napětí, srdce jako by nechtělo zpomalit. Jako kdyby klid v sedě někdy jen prohloubil neklid uvnitř. Co se vlastně děje?
Mentální únava se od té tělesné liší. Zatímco fyzické vyčerpání se léčí odpočinkem, psychická únava se v tichu a nečinnosti často ještě prohlubuje. Paradoxně, právě zastavení může být pro ni překážkou. Ačkoli se nám zdá, že potřebujeme vypnout a sednout si, skutečná úleva přichází z opačného konce – prostřednictvím pohybu.
Unavená hlava, ne tělo: Skrytý problém dnešní doby
Mentální vyčerpání vzniká jako důsledek dlouhodobého přemýšlení, řešení problémů, multitaskingu či emočního tlaku. Zajímavé je, že nezávisí na tom, zda bylo tělo aktivní. Tento typ únavy se usídlí hluboko v mysli, v prostoru, kde ticho nezaručuje klid. Mnohokrát stačí jen náročný den, mnoho povinností, neplánované události či delší napětí a hlava je plná. Tělo sice sedí, ale vnitřní motor běží na plné obrátky.
Výzkumy popisují, že mentální únava ovlivňuje naše emocionální prožívání, schopnost soustředit se a dokonce i fyzický výkon. Je to stav, ve kterém se cítíme přetíženi i tehdy, když jsme se fyzicky téměř nepohnuli. A právě v tomto stavu se často dopouštíme chyby – myslíme si, že nejlepším řešením je odpočinek v klidu. Paradoxně, právě ten nás může udržovat v začarovaném kruhu.
Mozek totiž při psychické únavě nedokáže automaticky přejít do stavu relaxace. Není to vypínač, který stiskneme, sedneme si a všechno je najednou lehčí. Spíše je to přeplněný prostor, který potřebuje průchod, dynamiku a pohyb, aby se mohl vyprázdnit, uspořádat a nadechnout. Když zůstáváme v klidu, někdy jen dáváme našim myšlenkám více prostoru, a ty se rozběhnou ještě rychleji.
Proč stres unavuje víc než fyzická námaha?
Zvenku to může působit nelogicky. Proč by člověk, který je unavený, měl jít ven? Proč by měl zapojit tělo, když jeho mysl křičí po odpočinku? Odpověď je ukrytá v naší biologii. Stresové hormony, zejména kortizol a adrenalin, se z těla nevytratí jen tím, že si sedneme. Potřebují cestu, potřebují aktivní pohyb svalů, cirkulaci krve, metabolickou činnost. Právě díky tomu se dokáží postupně odbourat.
Pravidelný fyzický pohyb má tedy významný vliv na snižování hladiny stresových hormonů a zároveň stimuluje produkci látek, které nám dělají dobře – serotoninu, dopaminu a endorfinů. Ty ovlivňují náladu, emoce, chuť do života, schopnost zvládat tlak. V praxi to znamená, že pohyb nejen odbourává stres, ale také posiluje to, co nám dodává pocit spokojenosti a radosti.
Myslím, že většina z nás už zažila ten zvláštní moment - přijdete domů, sednete si, ale hlava jde dál. Tak se nakonec zvednete a jdete ven, projít se. Po návratu zjišťujete, že jste jakoby plní energie, ačkoli jste před chvílí byli vyčerpaní. A toto je biologie – stresové hormony dostaly prostor odejít.
Depositphotos
Když se tělo hýbe, mysl se uklidňuje
Je fascinující sledovat, jak rychle dokáže tělo reagovat i na ty nejjemnější formy pohybu. Chůze, pomalé protažení, hluboké dýchání, pár minut lehkého cvičení - to všechno je impuls pro nervovou soustavu, aby přešla z režimu ohrožení do režimu uklidnění. Aktivuje se parasympatický nervový systém, který zodpovídá za regeneraci, uvolnění a obnovu.
Jedna z nejzajímavějších teorií, které nabízí současná psychologie a neurověda, je myšlenka, že pohyb je pro mozek formou restartu. Během aktivity se zlepšuje prokrvení, mozek se doslova okysličuje, což podporuje kognitivní funkce. Zlepšuje se koncentrace, paměť i schopnost rozhodování. A co je ještě důležitější, pohyb vytváří prostor mezi náporem myšlenek a naší reakcí na ně. Pomáhá nám být více přítomnými, méně zahlcenými a citlivějšími na to, co se v nás děje.
Výzkumy také ukazují, že lidé, kteří se pravidelně hýbou, prožívají výrazně méně dní s pocitem psychického nepohodlí. Zároveň se ukazuje, že na zlepšení psychického stavu nejlépe funguje právě jemná až střední aktivita - například chůze. Nemusíme běhat maratony, nemusíme dosahovat rekordy. Účinek spočívá v dostupnosti pohybu, ne v jeho intenzitě.
Propojení hlavy a těla
Ačkoli jsme si v naší kultuře často zvykli dělit tělo a mysl na dvě odlišné oblasti, ve skutečnosti jsou propojeny mnohem hlouběji, než si uvědomujeme. To, co mysl cítí, tělo nese. To, co tělo cítí, vstupuje do hlavy.
Stres, napětí či emoce se často usazují v těle - v ramenou, v čelisti, v krku, v hrudi. Mnohé terapeutické směry, například somatická terapie, zdůrazňují, že tělo si pamatuje i to, co se mysl snaží zapomenout. Pokud tyto emoce neprojdou ven, zůstávají v nás jako fyzické napětí, které může přerůst do bolesti, nespavosti či vnitřního neklidu.
Pohyb umožňuje tělu pustit to, co nese. Někdy je to tiché, nenápadné uvolnění během procházky. Jindy přijde větší nádech, jemné chvění, slza nebo smích. Každá forma uvolnění je projevem, že tělo a hlava spolupracují a že pohyb otevřel vrátka, která byla dlouho zavřená.
Když se vydáme na procházku do přírody, myšlenky se začnou postupně uspořádávat a uklidňovat. Věci, které se dříve zdály neúnosné, ztrácejí svou váhu a bolestivé pocity se zjemňují. Pohyb se stává mostem, který nás vede z vnitřního chaosu k pokoji.
Jak začít, i když se nechce?
Není třeba začínat s náročnými tréninky. Naopak - nejlepší účinky pro psychickou pohodu přináší jemnost. Úplně postačí desetiminutová procházka kolem domu, krátké protažení po práci, lehká jóga. Pohyb nemusí vypadat jako cvičení. Může to být tanec v kuchyni, hraní si s dětmi, úklid v rytmu hudby. Podstatou je začít, třeba jen jedním krokem.
Mnozí odborníci se shodují, že nejtěžší je překonat první odpor. Ten pocit, že se mi nechce. Právě tento moment je však hranicí mezi stagnací a uvolněním. Pokud ho překročíme, tělo se přidá a mysl automaticky uvolní napětí, které ji drželo v napětí. Je užitečné vytvořit si malý rituál, který nám pomůže začít - obout si boty, pustit si oblíbenou písničku, otevřít okno, udělat tři hluboké nádechy. Takové drobnosti fungují jako most mezi tím, co potřebujeme, a tím, co reálně uděláme.
Pohyb jako péče o duši
Péče o duševní zdraví je složitá a krásná cesta. Není jen o rozhovorech či hledání odpovědí. Je také o těle, o dechu, o klidu. O tom, co je přirozené a blízké. Když se hýbeme, vytváříme prostor pro emoce, které se v nás usadily. Dopřejeme tělu, aby uvolnilo to, co nás tíží, a hlavě, aby našla ticho.
Pohyb nás opět jemně přivádí k sobě - k tomu, co cítíme, potřebujeme, hledáme. Někdy se odpovědi neobjeví v tichu při sezení, ale v rytmu kroků. Někdy řešení nepřijdou analyzováním, ale pohybem. A někdy stačí jen rozhýbat to, co uvnitř stojí.
Tělo zná cestu. Když přijde únava a hlava je přeplněná, nemusíme se nutit zastavit. Někdy je mnohem léčivější pustit k slovu tělo. Nechat ho, aby nás odvedlo ven, do pohybu, do prostoru, kde se může obrátit energie, kterou nosíme v sobě. Mentální únava se neléčí nečinností. Léčí se v pohybu.
Tělo ví, kdy je čas vyrazit. Odpovědi často přicházejí až tehdy, když přestaneme tlačit a dovolíme tělu, aby nás vedlo. A možná zjistíme, že to nejzajímavější na celém procesu není to, kam se dostaneme, ale to, jak se při tom měníme. Nepotřebujeme vždy všechno pochopit, někdy se stačí jen pohnout. A najednou je svět lehčí, mysl jasnější a duše klidnější.
Zdroj úvodnej fotky: Freepik
