Představte si obyčejný městský chodník během rušného dne. Lidé se spěchají do práce, telefonují, procházejí kolem sebe, aniž by si věnovali pohled. To, že někdo může volat o pomoc, si jednoduše nevšimneme. Sociální experiment, který si blíže přiblížíme, se stal virálním. Objevil se v různých zemích Jižní Ameriky, Evropy i Severní Ameriky a jeho variace mají stejné poselství: Vidíme, když někdo tiše prosí o pomoc?
V některých případech lidé reagují - přiblíží se, promluví k ženě, odstoupí od muže, který s ní kráčí, nebo předstírají známost, aby narušili situaci. Ve většině případů však nastává to, co vědecké studie opakovaně potvrzují. Kolemjdoucí si signál nevšimnou, nechtějí se zapojit nebo nevědí, jak reagovat. Tento jednoduchý experiment nám však nastavuje zrcadlo. Odhaluje, jak málo si dokážeme všímat příběhy, které se odehrávají kolem nás.
Proč si volání o pomoc nevšímáme?
Výzkumy v oblasti sociální psychologie již desítky let upozorňují na takzvaný efekt přihlížejícího (bystander effect). Jde o jev, při kterém čím více lidí je svědkem možné nouzové situace, tím menší pravděpodobnost je, že někdo zasáhne. Tento fenomén byl poprvé podrobněji prozkoumán po vraždě Kitty Genovese v New Yorku v roce 1964, při které údajně desítky svědků nezasáhly ani nezavolaly policii. Ačkoliv se později ukázalo, že skutečný počet svědků byl nižší, případ vyvolal rozsáhlý výzkum lidské pasivity.
Podle odborníků je nejčastějším důvodem nezasáhnutí právě předpoklad, že pomůže někdo jiný. Tento stav se nazývá difúze zodpovědnosti. Kromě toho zvykneme situaci bagatelizovat. Nevíme, zda se skutečně děje něco špatného, a máme strach, abychom situaci nepřehrotili. Pravda je však jednoduchá - čas, během kterého přemýšlíme, zda máme zasáhnout, může být moment, který druhý člověk potřebuje nejvíce.
Kromě toho, náš mozek funguje tak, že mnohé vnímané podněty selektuje. V rušném městě je náš zrak přetížený - reklamy, obrazovky, výlohy, auta, lidé, zvuky. I když projdeme kolem něčeho znepokojujícího, nemusíme si to uvědomit vědomě.
Dalším faktorem je sociální výchova. Od dětství se učíme, že to, co se děje v cizích vztazích, není naše věc. Učí nás se neplést do záležitostí druhých. Jenže právě tato hranice je v případě násilí nebezpečná. Průzkumy ukazují, že lidé se bojí vstoupit do potenciálně riskantních situací ze strachu před konfliktem, nesprávným vyhodnocením či odvetou útočníka. Je však větší riziko ozvat se a mýlit se, nebo mlčet a litovat?
Tiché signály, které se musíme naučit
Mnoho obětí se necítí schopných otevřeně požádat o pomoc. Strach, trauma, tlak okolností či bezprostřední ohrožení jim brání vyslovit slova. Proto vznikají tiché signály, nenápadné gesta, které mají zachránit život.
V roce 2020 se do povědomí dostal jednoduchý signál ruky, vytvořený kanadskou organizací Canadian Women’s Foundation, sloužící pro oběti domácího násilí. Gesto - dlaň směrem ven, palec skrytý do dlaně a následné uzavření prstů přes palec - se rychle rozšířilo internetem jako univerzální tichý způsob, jak říci, že jsem v nebezpečí.
Díky sociálním sítím se signál dostal do celého světa a reálně zachránil životy. V roce 2021 bylo ve Spojených státech zachráněno děvče, které použilo toto gesto z okna auta. Kolemjdoucí si ho všimli a zavolali policii. Takové signály, či dotyk na rameni, pohled, gesto ruky, nebo dokonce fráze, která dává smysl jen zasvěceným, jsou nástrojem, aby se člověk mohl bránit i v situacích, kdy mluvit nemůže. No aby fungovaly, musíme je vnímat.
Sociální experiment
Zmiňovaný experiment ukázal něco mimořádně důležitého. Žena kráčí vedle muže, který jí drží ruku nebo rameno. Pro okolí vypadají jako pár. Ona však při přechodu kolem jiného člověka několikrát nenápadně naznačí, že potřebuje pomoc.
Ve videích z různých zemí byly reakce různé. Někteří chodci si ženino znamení všimli a okamžitě reagovali. Jeden muž předstíral, že ženu zná, oslovil ji jménem a vyzvedl ji z náruče útočníka. Jiná žena jen jemně naznačila muži, aby se vzdálil, a se ženou zůstala, dokud byla v bezpečí.
Většina lidí však signál ignorovala nebo si ho vůbec nevšimla. Někteří se jen letmo ohlédli, jiní se odvrátili, případně zrychlili krok. Bylo vidět obavy, nejistotu, ale i lhostejnost. Tyto reakce přesně kopírují statistiky. Podle údajů OSN zažije 1 ze 3 žen během života fyzické nebo sexuální násilí. Mnohé se však ocitají v situacích, kde je jejich okolí nevidí nebo nepochopí jejich tichý křičící hlas.
Jak rozpoznat tiché volání o pomoc
Možná si řeknete, že byste si signál určitě všimli. Pravda však je, že oběti násilí se často snaží vyhnout odhalení. Jejich signály jsou proto tiché, jemné a nenápadné. Mohou se projevit různými způsoby:
- Krátký oční kontakt, který trvá jakoby o sekundu déle.
- Dotyk na ruce či těle při přechodu kolem.
- Gesto ruky.
- Výraz strachu, napětí, stažená mimika.
- Tichá věta, která dává smysl jen při pozorném poslouchání („Jsem v pořádku,“ řečeno potichu a bez úsměvu).
Ne vždy jde o jasné gesto. Pokud však máte pocit, že něco není v pořádku, stojí za to zastavit se. Intuice je v těchto situacích mimořádně silná.
Proč je důležité se zapojit?
Někdy stačí opravdu málo. Přistoupit a říci: „Jste v pořádku?“ „Potřebujete pomoc?“ Nebo se přiblížit k ženě a hrát roli známého, pokud se zdá, že je u ní agresor. V mnoha městech již organizace učí lidi, jak bezpečně zasáhnout. Jde o přístup známý jako 5 D’s - Direct, Distract, Delegate, Delay, Document (přímá reakce, odvedení pozornosti, delegování, pozdější podpora, zdokumentování). Ve zkratce:
- Můžeme promluvit přímo.
- Můžeme vytvořit rozptýlení.
- Můžeme přivolat pomoc.
- Můžeme oběti pomoci po incidentu.
- Můžeme situaci zdokumentovat (bez sdílení na internetu).
Každý z těchto přístupů může zachránit život. Ale pomoc má různé podoby. Ne každý má odvahu zasáhnout přímo, a to je v pořádku. Proto může pomoc vypadat různě:
- Zavolat policii.
- Oslovení pracovníka bezpečnosti.
- Přivolání dalších svědků.
- Vytvoření rozptýlení, aby se oběť mohla vzdálit
Jak reagovat, když vidíme něco podezřelého
Pomoci neznamená vrhnout se do nebezpečné situace. Pomoci znamená všimnout si, jednat rozumně a bezpečně. Hlavně nenechat člověka samotného. Každý z nás se může ocitnout v momentě, kdy se rozhoduje, zda zasáhnout, nebo odejít. A právě tehdy mohou pomoci tyto jednoduché kroky, známé jako 5 D’s of Bystander Intervention - přístup, který dnes učí i bezpečnostní organizace po celém světě.
1. Zachovejte klid
V prvním momentě se nadechněte. Nezačněte panikařit ani hned reagovat impulzivně. Pokud budete působit klidně, zvýšíte šanci, že situaci vyhodnotíte správně.
Příklad: V MHD si všimnete napjatého rozhovoru mezi párem. Nezačněte křičet ani obviňovat. Stačí, že zaměříte pozornost, abyste věděli, co se děje.
2. Udělejte oční kontakt
Oběť potřebuje vědět, že ji někdo vidí. Krátký, vědomý oční kontakt je signál.
Příklad: Na ulici si všimnete ženy, která gestem naznačuje tichou prosbu o pomoc. Stačí, že se jí podíváte do očí, mírně přikývnete, aby věděla, že jste pochopili, a pomalu přistoupíte blíže.
3. Oslovte (pokud je to bezpečné)
Pokud máte pocit, že je situace napjatá, ale ne přímo nebezpečná, můžete promluvit. Používejte neutrální nebo zmatený tón, který sníží napětí.
Příklady z praxe:
- V kavárně: „Ahoj, čekáš ještě na kolegu?“ - čím vytvoříte dojem, že osobu znáte.
- V MHD: „Promiňte, nevíte, kolik je hodin?“ - přerušuje interakci agresora.
- Na ulici: „Dobrý den, potřebujete pomoci?“ - jednoduché, ale silné.
4. Delegujte a zapojte jiné
Pokud se necítíte bezpečně, nemusíte být jediný, kdo zasáhne. Oslovte někoho, kdo má větší autoritu - pracovníka obchodu, řidiče autobusu, ochranku, policii nebo kolemjdoucího.
Příklad: V autobuse vidíte, že muž se chová k ženě hrubě. Místo přímého zásahu můžete říci řidiči:
„Myslím, že tam vzadu se něco děje. Mohli byste se podívat?“
5. Dokumentujte
Pokud je situace vážná, můžete ji diskrétně zaznamenat na video. Důležité je, abyste natáčeli jen tehdy, pokud tím nikoho neohrozíte. Nikdy nezveřejňujte záznam online a po incidentu video odevzdejte policii nebo organizaci, která ví, jak jednat.
Příklad: Pokud vidíte, že dochází k fyzickému útoku, a nejste schopni zasáhnout, natočte část situace, aby mohla sloužit jako důkaz.
Depositphotos
Buďme více empatičtí!
Žijeme v době, kdy je jednoduché soustředit se jen na sebe. Telefony nás zahlcují informacemi a ve společnosti, která vyzdvihuje výkon a produktivitu, často zapomínáme dívat se kolem sebe. Empatie se však dá trénovat. Jak být více empatický? Stačí začít malými kroky - věnovat pozornost okolí, všímat si lidí, nejen prostor, nebát se navázat oční kontakt a hlavně zpomalit. Každý z nás může být člověkem, na kterého se někdo v nouzi obrátí. Stačí být přítomný.
Záleží na tom, protože tiché volání o pomoc může být poslední šancí. A pro mnohé lidi představuje náhodný kolemjdoucí jedinou naději na únik. Podle WHO zažila v roce 2023 fyzické nebo sexuální násilí přibližně 1 ze 3 žen ve věku 15-49 let. Mnohé z nich nenašly podporu ani u nejbližších.
Není překvapením, že oběti často nehledají pomoc u známých – stydí se, bojí se odsouzení nebo jsou izolovány partnerem. A právě tam vstupuje veřejnost. Všímavost cizince může být rozdílem mezi svobodou a strachem.
Co můžeme udělat hned teď?
Naučit se signály volání o pomoc, poznat organizace, na které se dá obrátit, mluvit o tom s rodinou a přáteli či nebýt lhostejní. Tyto kroky jsou malé, ale vytvářejí prostor, kde se lidé cítí bezpečnější. Občas to může být dokonce jediná sekunda - pohled, gesto, projev zájmu. A právě v té sekundě se může někdo rozhodnout, že už není sám.
Když si nevšímáme signály násilí, nepřímo umožňujeme, aby pokračovalo. Naopak, když otevřeme oči, můžeme změnit příběh člověka, kterého ani neznáme. Všímavost je první krok. Zásah druhý. A empatie ten nejdůležitější.
Proto si stačí všímat svět kolem nás. Možná se nikdy nedostanete do situace, kde bude muset někdo při vás požádat o pomoc. Ale pokud by se to stalo, prvním krokem je, abyste si to všimli. Ve světě, který je často hlučný, prosby o pomoc bývají tiché.
Gesto ruky, dotyk, delší pohled. Tak málo, a přitom tak mnoho. Svět se stává bezpečnějším, když si všímáme jeden druhého. Pokud otevřeme oči a srdce, můžeme být přesně tím člověkem, který v pravý čas podá ruku. Nejsou to velké gesta, ale malý kousek odvahy, co mění svět.
Zdroj úvodnej fotky: Freepik
